Stromy

Dotaz přítele

Ahoj Zdeňku,
díky moc za pěkné fotky a za zprávy.
Nedá mi to , zvlášť v souvislosti s tou anketou o školství, abych se nezeptal na ty bonsaje.

V textu který jsi poslal píšeš:

"A ještě revoluční myšlenka: „Dovolíme si pozvat děti, žáky k jejich vlastnímu životu? Aby i oni měli možnost se rozhodnout, zda jim vyhovuje současný stav vztahů. A pokud ne, jak by to chtěli oni sami. Přesně podle principu respektuj a buď respektován."

Bylo by možné zaměnit slovo "děti" za "rostliny" ? Neví také sama rostlina nejlépe kam chce růst ?

Chápu , že pokud se člověk potýká s velmi omezeným prostorem a chce mít více rostlinných kamarádů, tak se s nimi může zkusit domluvit na určitém uskromnění, ale vy máte místa myslím dosti,
tak by mne zajímalo jaká je Tvoje motivace uměle omezovat stromky v růstu ? (není to v žádném případě kritika, jen mne zajímá , jak o tom přemýšlíš)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ahoj Milane

v posledních letech jsem přemýšlel, jak to je s člověkem a ostatní přírodou, kde jsou ty vesmírné síly, které nám pomáhají naplňovat naše sny a touhy. Letos hlavně se mi hodně vyjasnilo, a musím říct, že to začalo vlastně přesně před 2 roky mojí první návštěvou terapeuta. Ne doktora, ale Natálii. Pracuje velmi instinktivně, má nastudováno a má hodně praxe, umí se vcítit do vztahů, pracuje s rodovou linií. Pak přišla Cesta pravého muže, další velký posun a skok, pochopení a nakonec mi vzali řidičák. Rozuzlení, které mi dalo nový směr, smysl mého života v Karlově, stabilizace mých vztahů k mámě, Heleně, bratrovi. Taky je tam obrovský vliv informací z přednášek či vystoupení Pjéra La Chéze a taky velmi silný základ ze čtyř dohod.

Proč jsem se dal na bonsaje? No asi 4 roky nazpět byl u nás Honza. Je to velký nadšenec a pracovitý člověk. Vyrazili jsme s rýčem a pytlem na stromky do okolních lesů. A varývali malý stromečky. Honza je u nás upravil, aby to byly bonsaje. A tak jsem je už jednou přesazoval, a teď jsem si troufl jim zkrátit kořeny, zastřihnout větve. Musím říct, že se mi líbí stromy všeobecně, a mnohem více se mi líbí takové ty, co se musí prodírat kameny, horninou, vodou. Je v nich cítit obrovská síla, kterou museli použít, aby přežily a žily. Asi se mi líbí na nich, že nejsou konformní a líbí se mi, že se mohu podílet na jejich tvaru a síle.

Mám vysazeny i stromky bez zakrácení. Chodili jsme s Helenou po okolí v lese a sbírali a vyrývali....přesazovali divoké třešně, a jiné, já zase miluju, když mi vyroste strom ze semínka. Mám tu duby ze žaludů, teď nějaké slívy a třešně a taky meruňky. Já nevím, co z nich bude. Miluju pocit, že tvořím i něco, z čeho se bude radovat někdo jiný, kdo přijde po mě. Cítím se být povolán k nadčasovým věcem. Neplánuji na pětiletky, sázím stromy pro příští generace.

Letos jsem vysadil v našem lese 50 jedlí, a nějaké buky, co jsem měl v květináčích, spíš kbelících. A tak to je moje motivace. Nehoním již vzdušné zámky a přece vím, že i na mě závisí budoucnost. Proto stromy, proto školství. A přestal jsem se cítit blbě z toho, že někomu to bude vadit.

Cítím, že všichni bychom měli růst, občas se zastavit, vyřešit mindráky ze života a jít znovu dál. Pěkný motivační citát z Rockyho 6: "nezáleží na tom, kolikrát jsi prohrál, kolikrát jsi na kolenou. Záleží pouze na tom, zda jsi schopen vždy vstát a postavit se další ráně. To se počítá." A tady vidím, že život je jediný hráč pro mě. Mění se okolnosti a lidé kolem, ale můj růst ducha závisí na těch tvrdých ranách. Proto miluju stromy všelijak rostlé, pokroucené atd.

Milane, maso taky jím, ale hodně jsme to omezili. A sbírám slimáky. jsou jich tu tisíce. A já myslím, že jsem jich pár tisíc za ten měsíc sebral. Každé ráno, každý večer, aby mi zůstalo pár ředkviček. A učím se od nich. Víš, co mi řekli? Buď jako my, běž jistě, i když pomalu za svým snem, za vizí, kterou máme i my. Cítíme tu vůni čerstvých výhonků. A já taky cítím tu vizi světa, kde bude motivující spolupráce víc než konkurenční boj. A tak jsem jako SLIMÁK. Pomalu kráčím za nějakým snem.

Řešil jsem ty bonsaje s Ondrou, když jsme procházeli na Kralický Sněžník před 2 týdny kosodřevinou, zakrslými borovicemi a napůl suchými zakrslými smrky. Neměl jsem foťák, ale tak vidíš v těch 1200 metrech, jak jsou zakrslý a majestátní, živoucí pomníky. A hele kůrovec mi vlítne do lesa a během pár týdnů strom usychá. Nejsou to děti, myslím, že ta nervová soustava, co máme my, se jich netýká.

Nakonec vše dobré, taky umřem, nebo nějak změníme stav.

Snad jsem Ti trochu odpověděl. Zdeněk